Lov štik na Ålandech

V minulém díle jsem popisoval jaká byla cesta na Ålandy. V tomto se podíváme pod pokličku prvnímu chytání, počasí, které nám skutečně „nepřálo“, a tomu, jak všichni uposlechli kolik jídla si máme vzít s sebou. Tak hurá na lov štik.

Na co jsem zapomněl při psaní o cestě tam

Samozřejmě jak to tak bývá, když se člověk snaží co nejlépe něco popsat, a navíc to co nejdříve publikovat, objeví se nějaký šotek, či podobný problém. Zapomněl jsem na důležitou věc. Ještě v Rostocku je obchod, tuším že dánský, kde se dá nakoupit spousta cukrovinek, lihovin a cigaret – takové duty free. Karel si tam koupil malý pytlík (1 kg) lékořicových bonbónů ve tvaru kočičky. Všichni účastníci jsme slušně vychovaní, takže jak můžete očekávat, Karel nám nabídl.

Neodmítl jsem a jednu kočičku jsem si vzal. Koušu a koušu, když najednou plivu cosi z úst ven a komentuji směrem ke Karlovi: „Kájo, co to je za vole humus, vždyť do toho ty prasata sypou ňáký železo.“ a podávám mu kus železa v dlani. Karel s ledovým klidem kupce, který ví, že si koupil skutečně kvalitní dánské bonbóny odvětil: „Hmmm, to je ale tvoje plomba!“ Skutečně, byla to plomba, takže začátek dovolené – asi 8 hod po odjezdu z domů – bomba. Co teď?

Koukám do zpětného zrcátka a zkoumám poškození (technicky řečeno). Kolemjdoucí si museli myslet, že jsem možná i trošku nemocný, když jsem s pusou otevřenou na maximum a pod různými úhly civěl do zrcátka asi deset minut. Nakonec jsem zjistil, že to byla plomba vskutku speciální – sice měla rozměry cca 2x2x2 mm – ale nijak mi nechyběla. Zakrývala otvor ve stoličce, který na dně neměl obnažený nerv. Zhodnotil jsem, že to přežiji.

Protože po chvilce „googlení“ jsem zjistil, že moje cestovní pojištění toto neřeší a ve všech severských zemích je 100% spoluúčast 🙂 Tu díru tam mám už tři týdny a budu ještě čtyři mít, protože doktor dříve nemá čas.

Moje plomba – to je bomba!
Moje plomba – to je bomba!

První chytání

I přes veškerou cestovní únavu musíme jít po příjezdu na ryby. Je něco po čtvrté odpolední místního času, když dorážíme do kempu. Jsme jako hokejový tým na mistrovství světa – nikdy jsme spolu nehráli, ale přesně víme, co máme dělat. Jeden vyrovnává veškeré jídlo a pití, druhý vynáší tašky a kufry s oděvy, třetí třídí rybářské věci do různých koutů chalupy tak, aby každý měl vše potřebné po ruce. A čtvrtý, ten to fotí. No, můžete jen hádat, jaké jméno se pod jakým číslem skrývá 🙂

Nejdůležitější pro úspěch celé akce je sestava – to platí všude, tedy myslel jsem si to, a některé exempláře mě přesvědčili, že tomu tak není, ale o tom až dále. My jsme čtveřice, která prostě funguje. Máme najetý takový malý komunismus – zní to hnusně, ale s úsměvem to význam má – Všechno všech. Prostě každý měl za úkol něco vzít – jídlo, pití, nějaký ty cukrovinky, ingredience na jídlo, a další věci, co se hodí k přežití (rozuměj zahnání hladu). Jeli jsme letos na pobyt o dva dny delší nežli vloni, a s ohledem na to, že jsme v loňském roce domů dovezli nějaké zbytky, řekli jsme si, že vezmeme úplně to samé a díky dvěma dnům navíc to vyjde.

Když jsem to tak vykládal a potkal šest vysočin, osm smažáků, šest šišek sekané, osm bochníků chleba a šest kilogramů brambor, začal jsem si říkat, že se někde stala chyba 😀 Jak to nakonec dopadne, se jistojistě dozvíte.

Po vyložení a urychleném postavení nezbytných prutů – to je pro každého jeden k lovu nástražných rybek na masné červy (ty jsme měli v lednici mezi jídlem, jsou děsně mírumilovní, dokud se neohřejí) a druhý na lov štik právě na nástražnou rybičku. Více není potřeba.

Mezitím ještě dochází paní domácí – Erja – a předává nám instrukce, mapu revíru a číslo lodě, za kterou ještě platíme 50 EUR – každý večer nám pak doplní palivo do desetilitrové nádrže.

Panorama od našeho domu v kempu
Panorama od našeho domu v kempu

Kolem páté hodiny tak vyrážíme na vodu. Nejprve lovíme nástražné rybky – ideálně sledě, ale těch je málo – nemáme vybavení, abychom našli nějakou jámu, kde se sledi drží, takže se musíme spokojit s menšími. Mezi nástražné ryby se tak dostávají i cejni, okouni a plotice. Když jich máme dostatek, v plastikové bedně v lodi, vyrážíme na lov do našeho oblíbeného místa.

Je to docela dálka, cca 2 km, což na loďce s motorem, na kterém je napsáno, že má 4 koně, ale dle mého soudu tak 2 osly, takže loď maximálně 4 osly – včetně posádky 😀 – trvá cca třicet minut.

Počasí nám sice první den nepřeje, je horko těžko sedm stupňů, ale svatý Petr nám dopřál. Už první den chytáme pěknou „osmdesátpětku“.

Štika – 85 cm
Štika – 85 cm

Bohužel, štiky nejsou ještě pořádně vytřené, a tak se za potravou moc neženou – je to tak jediná ryby, kterou tento první večer chytáme. Nejen naše loď, ale obě. Zpravidla budu popisovat vše z pohledu naší lodě, protože to, co se dělo na druhé lodi vím jen z vyprávění, a o to méně si to pamatuji, když jsem to nezažil. Noci jsou zde krátké, Slunce zapadá pozdě a v noci není pořádná tma, tak, jak ji známe z domů. A tak chvíli po západu Slunce, což je přibližně kolem jedenácté, vyrážíme domů (po dobu pobytu používáme slůvko domů ve významu kempu).

Západ Slunce
Západ Slunce

Večer po prvním lovu probíhá dle očekávání, jedno, maximálně dvě piva, jednu slivovičku, a spát. Ráno nebudeme vstávat nijak brzy, jako v následujících dnech, ale v sedm, i tak to bude náročné. Všichni se těšíme do postele. Vyhlídky na počasí podle předpovědi nevypadají moc dobře a co hodinu se mění, takže jdeme spát s tím, že se necháme ráno překvapit.

Ráno jsme byli překvapení, a to doslova. Mlha, jako kdyby ji vařil vodník Kebule. Viditelnost asi tak 20 metrů, jak při cestě v sedm na místo, tak i v devět zpátky. Po roce to byla zajímavá cesta zpět do přístaviště (k molu), kde je asi dvěstěmetrový úsek vytyčený kolíky v šířce cca tři metry, jinak bychom poškodili v lepším případě jen motor, v horším i loď. Průjezd jsme hledali dlouho a těžko – hold mlhovky na lodi nejsou. Díky mlze se nám ale naskytl zajímavý pohled a tím i fotky.

Mlha, co by se dala krájet
Mlha, co by se dala krájet

V odpoledních hodinách se již počasí umoudřilo a nabídlo nám azurové nebe, takže jsme zkusili i jinou techniku lovu – přívlač. Některým okounům se naše nástrahy tak líbili, že si jich ani nevšímali, a nechávali se jen tak chytat za hřbetní ploutve 🙂

Okoun za hřbetní ploutev
Okoun za hřbetní ploutev

Plechovka plzně slouží pouze jako zarážka, nikoliv jako držáček, jak by si mohli někteří myslet.

Tímto bych tento díl uzavřel, aby nebylo čtení příliš dlouhé – je pořád na co vzpomínat a kdybych to měl vyprávět, dalo by to tak na dvě hodiny – musím se krotit, takže pokračování zase někdy příště.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Share on TumblrShare on LinkedInPin on PinterestEmail this to someonePrint this page