V minulém díle jsem popisoval jaká byla cesta na Ålandy. V tomto se podíváme pod pokličku prvnímu chytání, počasí, které nám skutečně „nepřálo“, a tomu, jak všichni uposlechli kolik jídla si máme vzít s sebou. Tak hurá na lov štik.

Na co jsem zapomněl při psaní o cestě tam

Samozřejmě jak to tak bývá, když se člověk snaží co nejlépe něco popsat, a navíc to co nejdříve publikovat, objeví se nějaký šotek, či podobný problém. Zapomněl jsem na důležitou věc. Ještě v Rostocku je obchod, tuším že dánský, kde se dá nakoupit spousta cukrovinek, lihovin a cigaret – takové duty free. Karel si tam koupil malý pytlík (1 kg) lékořicových bonbónů ve tvaru kočičky. Všichni účastníci jsme slušně vychovaní, takže jak můžete očekávat, Karel nám nabídl.

Neodmítl jsem a jednu kočičku jsem si vzal. Koušu a koušu, když najednou plivu cosi z úst ven a komentuji směrem ke Karlovi: „Kájo, co to je za vole humus, vždyť do toho ty prasata sypou ňáký železo.“ a podávám mu kus železa v dlani. Karel s ledovým klidem kupce, který ví, že si koupil skutečně kvalitní dánské bonbóny odvětil: „Hmmm, to je ale tvoje plomba!“ Skutečně, byla to plomba, takže začátek dovolené – asi 8 hod po odjezdu z domů – bomba. Co teď?

Koukám do zpětného zrcátka a zkoumám poškození (technicky řečeno). Kolemjdoucí si museli myslet, že jsem možná i trošku nemocný, když jsem s pusou otevřenou na maximum a pod různými úhly civěl do zrcátka asi deset minut. Nakonec jsem zjistil, že to byla plomba vskutku speciální – sice měla rozměry cca 2x2x2 mm – ale nijak mi nechyběla. Zakrývala otvor ve stoličce, který na dně neměl obnažený nerv. Zhodnotil jsem, že to přežiji.

Protože po chvilce „googlení“ jsem zjistil, že moje cestovní pojištění toto neřeší a ve všech severských zemích je 100% spoluúčast Tu díru tam mám už tři týdny a budu ještě čtyři mít, protože doktor dříve nemá čas.

První chytání

I přes veškerou cestovní únavu musíme jít po příjezdu na ryby. Je něco po čtvrté odpolední místního času, když dorážíme do kempu. Jsme jako hokejový tým na mistrovství světa – nikdy jsme spolu nehráli, ale přesně víme, co máme dělat. Jeden vyrovnává veškeré jídlo a pití, druhý vynáší tašky a kufry s oděvy, třetí třídí rybářské věci do různých koutů chalupy tak, aby každý měl vše potřebné po ruce. A čtvrtý, ten to fotí. No, můžete jen hádat, jaké jméno se pod jakým číslem skrývá

Nejdůležitější pro úspěch celé akce je sestava – to platí všude, tedy myslel jsem si to, a některé exempláře mě přesvědčili, že tomu tak není, ale o tom až dále. My jsme čtveřice, která prostě funguje. Máme najetý takový malý komunismus – zní to hnusně, ale s úsměvem to význam má – Všechno všech. Prostě každý měl za úkol něco vzít – jídlo, pití, nějaký ty cukrovinky, ingredience na jídlo, a další věci, co se hodí k přežití (rozuměj zahnání hladu). Jeli jsme letos na pobyt o dva dny delší nežli vloni, a s ohledem na to, že jsme v loňském roce domů dovezli nějaké zbytky, řekli jsme si, že vezmeme úplně to samé a díky dvěma dnům navíc to vyjde.

Když jsem to tak vykládal a potkal šest vysočin, osm smažáků, šest šišek sekané, osm bochníků chleba a šest kilogramů brambor, začal jsem si říkat, že se někde stala chyba Jak to nakonec dopadne, se jistojistě dozvíte.

Po vyložení a urychleném postavení nezbytných prutů – to je pro každého jeden k lovu nástražných rybek na masné červy (ty jsme měli v lednici mezi jídlem, jsou děsně mírumilovní, dokud se neohřejí) a druhý na lov štik právě na nástražnou rybičku. Více není potřeba.

Mezitím ještě dochází paní domácí – Erja – a předává nám instrukce, mapu revíru a číslo lodě, za kterou ještě platíme 50 EUR – každý večer nám pak doplní palivo do desetilitrové nádrže.

Kolem páté hodiny tak vyrážíme na vodu. Nejprve lovíme nástražné rybky – ideálně sledě, ale těch je málo – nemáme vybavení, abychom našli nějakou jámu, kde se sledi drží, takže se musíme spokojit s menšími. Mezi nástražné ryby se tak dostávají i cejni, okouni a plotice. Když jich máme dostatek, v plastikové bedně v lodi, vyrážíme na lov do našeho oblíbeného místa.

Je to docela dálka, cca 2 km, což na loďce s motorem, na kterém je napsáno, že má 4 koně, ale dle mého soudu tak 2 osly, takže loď maximálně 4 osly – včetně posádky – trvá cca třicet minut.

Počasí nám sice první den nepřeje, je horko těžko sedm stupňů, ale svatý Petr nám dopřál. Už první den chytáme pěknou „osmdesátpětku“.

Bohužel, štiky nejsou ještě pořádně vytřené, a tak se za potravou moc neženou – je to tak jediná ryby, kterou tento první večer chytáme. Nejen naše loď, ale obě. Zpravidla budu popisovat vše z pohledu naší lodě, protože to, co se dělo na druhé lodi vím jen z vyprávění, a o to méně si to pamatuji, když jsem to nezažil. Noci jsou zde krátké, Slunce zapadá pozdě a v noci není pořádná tma, tak, jak ji známe z domů. A tak chvíli po západu Slunce, což je přibližně kolem jedenácté, vyrážíme domů (po dobu pobytu používáme slůvko domů ve významu kempu).

Večer po prvním lovu probíhá dle očekávání, jedno, maximálně dvě piva, jednu slivovičku, a spát. Ráno nebudeme vstávat nijak brzy, jako v následujících dnech, ale v sedm, i tak to bude náročné. Všichni se těšíme do postele. Vyhlídky na počasí podle předpovědi nevypadají moc dobře a co hodinu se mění, takže jdeme spát s tím, že se necháme ráno překvapit.

Ráno jsme byli překvapení, a to doslova. Mlha, jako kdyby ji vařil vodník Kebule. Viditelnost asi tak 20 metrů, jak při cestě v sedm na místo, tak i v devět zpátky. Po roce to byla zajímavá cesta zpět do přístaviště (k molu), kde je asi dvěstěmetrový úsek vytyčený kolíky v šířce cca tři metry, jinak bychom poškodili v lepším případě jen motor, v horším i loď. Průjezd jsme hledali dlouho a těžko – hold mlhovky na lodi nejsou. Díky mlze se nám ale naskytl zajímavý pohled a tím i fotky.

V odpoledních hodinách se již počasí umoudřilo a nabídlo nám azurové nebe, takže jsme zkusili i jinou techniku lovu – přívlač. Některým okounům se naše nástrahy tak líbili, že si jich ani nevšímali, a nechávali se jen tak chytat za hřbetní ploutve

Plechovka plzně slouží pouze jako zarážka, nikoliv jako držáček, jak by si mohli někteří myslet.

Tímto bych tento díl uzavřel, aby nebylo čtení příliš dlouhé – je pořád na co vzpomínat a kdybych to měl vyprávět, dalo by to tak na dvě hodiny – musím se krotit, takže pokračování zase někdy příště.

The post Lov štik na Ålandech – První dny (2. díl) appeared first on Tomáš Kavalek.

Již potřetí v řadě jsme na přelomu dubna a května vyrazili navštívit finské Ålandy na lov štik. Nejsme žádní masaři, jde nám převážně o rybářský zážitek a relax. Vyrazili jsme ve čtyřech, jako zatím pokaždé, a to v loňské sestavě – Marian, Karel, Petr a já. V několika příspěvcích bych se rád podělil o zážitky z „dovolené“. V tomto vzpomenu na cestu tam.

Cesta tam

Cesta tam je docela zběsilá, tedy aspoň pro takové lidi, co jezdí denně maximálně 50 km do práce. Patřím mezi ty otrlejší, ale i tak to není úplně procházka růžovým sadem. Po cestě jsou dva trajekty – první z Rostocku (Německo) do Trelleborgu (Švedsko), a druhý z Kapellskäru (Švédsko) do Mariehamnu (Ålandy).

Z domů do Rostocku to máme nějakých 733 km – což lze odhadnout na 7 hod jízdy. Na takovou vzdálenost je dobré si dát rezervu, a když trajekt odplouvá v 16:30 (kde stačí být tak 30 min předem) si dát raději 2 hod rezervu a ještě počítat s pár zastávkami na toaletu (občerstvovat se můžeme za jízdy v autě). Takže jsme vyrazili v sedm hodin – už v Praze se nám rezerva hodila, protože jsme na D11 stáli daleko před Shellkou. Příjezd do Prahy byl totálně ucpaný z důvodů stavebních úprav na Černém mostě. Po více jak hodině se nám podařilo dostat do míst, kde rovně vede cesta směrem do IKEA a protáhnout se Prahou touto částí – pak už to směrem na Ústí šlo (když jsme se otočili u Makra, protože od OC Černý Most se nedá napojit). Počasí na cestu ideální – 12 °C, lehce pod mrakem. Další komplikace jsme již nezaznamenali.

Trajekt připlouvá do Trelleborgu kolem 22:30 – věřte, nebo ne, ale těch šest hodin trvá nekonečně dlouho. Vloni jsme jeli se společností Stena Line, to byl větší trajekt i s prostory pro zábavu, letošní plavba s TT Line se však dala srovnat s jízdou v nákladním vlaku. Nemá moc smysl si brát kajutu, čím víc se blížíme na sever, tím déle je vidět, takže se stmívá až tak kolem 21:30, a spát se nám samozřejmě nechce. Posedáváme tak v restauraci, probíráme plány a popíjíme jedno pivo – nikdo nechce přijít o „papíry“. Když jsme u toho řidičského průkazu, tak jen perlička z loňska – to kolega až na trajektu (do té doby v rámci cesty na sever neřídil) zjistil, že má řidičské oprávnění tak trošku propadlé

Po sjezdu z trajektu ve Švédsku jsme hned padli do oka místním policistům – cestujeme totiž VW Caravelle, což je zjevně ideální vůz na ilegální transport uprchlíků. Vše proběhlo v pořádku a dopadli jsme dobře. Mnohem lépe, a to už trošku předbíhám, než naši jedni kolegové (neznáme je, ale jeli do stejného kempu jako my), kteří museli vůz na švédském území dvakrát vyložit a naložit – nepříjemné.

Trajekt z Kapellskäru odplouvá ve 12:30, což je docela špatně. Máme před sebou totiž 760 km, které se dají zdolat za necelých 8 hod – maximální povolená rychlost ve Švédsku, až na výjimky, je 110 km/h. To značí, že budeme na místě už v 06:30, a pak šest hodin čekat. Strašná představa – v loňských letech jsme také čekali, ale nebylo to tak hrozné. To je tak, když se mění jízdní řád. Při představě čekání, s unavenýma očima po noční jízdě, v přístavu, jsme v půlce cesty, ještě před jezerem miniaturních rozměrů s názvem Vättern, na 3 hodiny zastavili a spali. Jak je Caravelle velké auto, pro osm lidí, a to jsme jeli bez zadní řady sedadel, kvůli zavazadlům, tak spát se v něm na zadních sedačkách v sedě fakt nedá. Už nikdy!

Noční jízda Švédskem, hlavně okolo jezera, byla stejná jako v loňských letech – maximálně 4 °C – ideální. Když jsme se blížili ke Stockholmu, teplota atakovala bod mrazu – což na nových, týden starých, letních gumách, bylo prima. Pronesl jsem, že dokud není sníh, tak to nevadí, a kde ten by se tu vzal – bylo sucho. Na 100km cestě ze Stockholmu do Kapellskäru už bylo vše jinak. Teplota sice stoupla na 1 °C, ale… začalo sněžit, a to vcelku hustě – viditelnost byla rázem tak 50 m. To už jsem tak klidný za volantem nebyl

Kolem půl desáté jsme dorazili do přístavu a čekali na další trajekt. Probíhá další várka dospávání na „anatomických“ sedačkách – určitě bych se mohl živit i jako kouzelníkův asistent a spát třeba v krabici a pak se nechat rozřezat. Naloďujeme se a odplouváme. Nemohu opomenout snídani formou švédských kuliček, z toho už jsem si za ty roky udělal tradici Cesta trajektem do Mariehamnu trvá přibližně dvě hodiny. Ålandy jsou však v jiném časovém pásmu, takže nepřiplouváme ve 14:30, ale v 15:30 místního času.

Do kempu nám zbývá 25 km, nikdo už nechce nic jiného vidět, než kemp, vybalit, jít na lov štik – alespoň na hodinku, dvě – a pak upadnout do kómatu po téměř dvoudenní cestě na lůžko v naší útulné chaloupce. Ono se o ničem jiném, alespoň řidičům, nezdá – Karel odřídil cca 300 km ve Švédsku, já zbytek.

Jak to bylo s lovem, vařením, kdo chytil největší rybu, jaké bylo počasí, co jsme si vezli v autě navíc a nikdo jiný to neměl, a jaká byla cesta domů? To vše se dozvíte v následujících příspěvcích, které budu přidávat.

The post Lov štik na Ålandech – Cesta tam (1. díl) appeared first on Tomáš Kavalek.